A co chceš ty?

úterý, února 07, 2017

Co chci.
To bych asi už měla vědět. Je to ale asi už můj problem to live with, nikdy nevím, co chci. Na to co chci, přicházím díky tomu, co nechci. Což je mnohem delší a komplikovanější cesta. Ale u mě to je asi jediný způsob, jak docílit toho, kam v životě směřovat.
Poslední týdny byly hrozný. Zamotala jsem se do všech spletitých myšlenek v mojí hlavě a vybudovala si svůj vlastní svět, bohužel ne ten snový. Pletla jsem naprosto všechno dohromady a najednou jako kdyby se na mě sesunulo naprosto všechno, co jsem dusila v sobě, všechno to, co si nosím v sobě, to, co potlačuju, nad čím nechci přemýšlet a najednou to všechno vyplynulo na povrch a já nemohla. Pěkně jsem se v tom všem vykoupala.
Odrazit se ode dna.
A přijít na to, co chci.
Mám strach. Velkej. Asi na mě konečně dolehlo to, že mi je 21, skoro 22, studuju na vysoký, motám se v kruhu a moc netuším, co vlastně jednou budu dělat. A tak jsem se začala ptát, co s tím vším.
A já nevím.
Ale vím, že asi nikdy nesplynu s davem na mojí vejšce. Ale je to ok, protože o to asi vlastně vůbec nejde a neurčuje to, jestli budete v životě úspěšní.
Potřebuju víc kreativity. Naprosto mě zabíjí jen sedět nad učebnicema, drtit se něco nazpamět a nemoc ventilovat všechny svoje myšlenky. Chci psát, kreslit, tančit, zpívat, cokoliv, díky čemu se vyjádřím. Chybí mi to.
Vracím se k blogování. Je to něco, co mě baví a dělá mě šťastnou. Jen mi to poslední dobou přerostlo přes hlavu a psala jsem články jen proto, abych něco napsala, nedávala do toho samu sebe. A nevím, jestli si to uvědomujete, ale vy, moje čtenářky, jste pro mě tou největší motivací a hnací silou, která mě neskutečným způsobem nabíjí, posiluje, posouvá dál a já děkuju každé jedné z Vás. Jste nejlepší a kdyby to šlo, tak bych nejradši každou z Vás alespoň objala.
A chci být šťastná. Úplně nevím, jak toho docílit, ale nejspíš se ke štěstí přiblížím, když přestanu řešit kraviny, nechám některý věci nadobro v minulosti a začnu sama sobě trošku víc věřit.
A vím, že toho není moc, ale já pořád tápu a to tápání zas tak špatný být nemusí, Asi záleží na tom, jestli se na to upnete a nebo to necháte volně plynout.

 
A co teda teď?
Nevím. Je jedna ráno, před chvilkou jsem se vrátila z úžasnýho koncertu. Vedle sebe mám rozložený CDéčko od Pavla Callty s věnováním, klepu se a nevěřím tomu, že jsem ho po roce opět viděla a poprvý ho objala. Jsem šťastná.
Studuju. A jsem za to ráda.
Napíšu knížku. Možná ne tenhle rok, možná teprve v tom dalším ji začnu psát, ale napíšu ji. Slibuju. Slibuju to hlavně sama sobě. A kdo ví, možná se psaní pro mě stane tím smyslem.
Děkuju.

P.S. Jestli tenhle článek nedává smysl, tak vítejte v mé hlavě, v poslední době v ní mám tolik myšlenek, že je ani já sama nedokážu zachytit.
P.P.S. Už za pár dnů mě čeká nový semestr. A nová spolubydlící. A čím víc se to blíží, tím mám větší strach. Snad to přežiju a za pár měsíců Vám o tom všem zas napíšu.

You Might Also Like

27 komentářů

  1. Třeba tě uklidní, že nejsi jediná koho škola ničí a myslí si, že tam nepatří - thats me too. Ale nevím kam patřím, tak zůstávám. A utíkám před vším právě na blog, kde můžu používat svůj mozek i na něco originálnějšího než šprtání (a nehorázně jsem se na to přes zkouškové těšila). Každý má někdy takový ten pocit, že neví co se životem, já tak minimálně 2x do měsíce. Teď si od školy ještě odpočiň, je to fakt zlo. A spolubydlící se neboj, může být fajn:) Hodně síly!

    www.double-claire.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  2. Ja, našťastie, študujem, čo ma baví, ale dlho mi trvalo kým som sa rozhodla správne a myslím si, že je to normálne, že veľa ľudí nevie kam patrí. Aj moja hlava mi niekedy veľmi ubližuje, niekedy je lepšie si niektoré veci nepripúšťať :) Aj keď je to ťažké, aj ja riešim samé kraviny a potom mi je z toho na nič...

    OdpovědětVymazat
  3. Pohledy do hlavy jsou nejlepší...protože jsou opravdové :)

    OdpovědětVymazat
  4. Mně se tenhle článek líbí hlavně proto, jak upřímný je. A taky tě chápu. Když se toho na mě prostě sesype moc, ani nevím jak. V jednu chvíli jsem v pohodě a v druhé už přemýšlím nad věcmi, které se mi tak dlouho dařilo v sobě dusit. Věř mi, že tu scénu s tím brečením už mám taky za sebou... A asi je to potřeba. A taky ti nikdo nemůže říkat, co máš dělat, což v tomhle případě znamená, že ti ani nikdo nemůže moc pomoct. Tak ti držím palce a posílám hodně síly, aby si byla šťastná. Protože je jedno, jak se z toho všeho nakonec vymotáš, hlavní je, aby si byla ty šťastná a hrdá sama na sebe. Hodně štěstí. :)
    Young, wild and free

    OdpovědětVymazat
  5. Někdy je to těžké, ale všechno se děje kvůli něčemu a každý si musíme najít tu svou cestu, někdo dřív a někdo později, ale tak či tak se brzy zase objeví sluníčko určitě :)

    OdpovědětVymazat
  6. Je to velmi upřímné a je fajn občas také slyšet o tom, že i jiní lidé jsou občas v něčem nejistí, někteří jsou si nejistí celým svým dosavadním životem, ale to je normální... já si to aspoň myslím. Já mám třeba docela vytyčené své plány, touhy a představy o tom, jak chci, aby můj život vypadal a jsem šťastná, vážně. Občas se taky bojím, toho co bude zítra nebo za hodinu, nevím co dělat a chce se mi zůstat v posteli a schovávat se.
    Domi, držím ti moc palce s knížkou, pokud vyjde, věř, že já si ji přečtu, jako jedna z prvních!
    Andrea Mokrejšová

    OdpovědětVymazat
  7. Cením si tak upřímného článku. Dá se říct, že jsem na tom podobně, někdy fakt nevím, co bude dál, jakým směrem půjdu, jestli dělám, to, co mě baví, co vlastně doopravdy chci. Velká otázka. Troufám si říct, že nejsme sami, tápe nás víc. Není to nic příjemného, vím, ale jsem ráda za to, že se snažím poznávat všechny kouty toho, co mě zaujme. Přeji hodně štěstí s knihou, už se na ni těším, kde bude autogramiáda? :) Vše dobré ♥

    OdpovědětVymazat
  8. To chce odvahu napsat takhle upřímný článek na internet, kde si ho můžeš přečíst téměř kdokoli. :)
    Věřím, že ten cíl nakonec najdeš, jenom to chce pořádně hledat. Nebo to naopak nechce hledat vůbec a prostě cestu nechat, aby sama zatočila a změnila směr. :) Já se řídím heslem, že pokud mě něco fakt nebaví a dělat to nemusím, tak to nedělám. (Fyzika se nepočítá, musím projít. :D) :) Doufám, že se všechno vyjasní a že se nakonec budeš cítit mnohem lépe!! ♥︎
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
  9. Téda, nádherný článek! Je vidět, žes ho psala opravdu od srdce <3 Sama se musím přiznat, že jsem takové dva týdny zpátky měla ,,dny blbec'' a absolutně nevěděla, co se sebou udělat. Teď zpětně vidím, že pomohl jenom čas. Všechno se prostě nějak vyvine... Přeju ti, aby sis všechno urovnala co nejdříve! <3

    OdpovědětVymazat
  10. Když jsem četla první půlku tvého článku, myslela jsem si, že přesně vím, jak budu komentovat. Že to mám taky tak, že dennodenně zpochybňuji, co chci v životě a co ne a tak dále. Ale někde za obrázkem mě napadlo, jestli to vlastně celé není právě o tom. Co když není mít jasně daný cíl tou správnou cestou ke šťastnému životu? Co když to štěstí spočívá právě v té nevědomosti a objevování (ať už toho, co tě naštve nebo potěší). Třeba je právě tahle cesta, kterou nemáme nalajnovanou to, co ostatní nazývají užívat si přítomnosti. Potom by bylo jedno, že nevíš, jestli chceš jednou dělat to nebo ono. Stačilo by užívat si současnost a dělat to, co se zdá správné a snad bychom neměli dojít do špatného cíle. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tahle myšlenka se mi strašně moc líbí, moc Ti za ni děkuju! ♥

      Vymazat
  11. Před půl rokem jsem se cítila hodně podobně. Teď mě stále takové myšlenky napadají (přesně ohledně školy, kariéry apod.), ale snažím se na to nesoustředit a trochu víc žít přítomností ve smyslu nějak bylo, nějak bude. Užívat si, co mě baví a nestrachovat se pořád, co bude v budoucnu. Snad se tvůj zmatek brzy úplně urovná a bude líp, držím pěsti!

    OdpovědětVymazat
  12. tak to máme podobné pocity, tiež celkom neviem čo v živote chcem, (a možno aj trochu viem ale bojím sa toho :)) ja som tiež teraz taká nijaká, (skúškove+práca ) už chcem trošku vypnúť a robiť to čo ma baví. Držím Ti palce aby to celé bolo lepšie, nech príde to čo ti bude robiť skutočnú radosť :) Celtu závidím :)

    OdpovědětVymazat
  13. S tím sezením ve škole to mám obdobně, já jem tedy spokojená s tím, co dělám, baví mě to a chci se tomu věnovat, ale chození do školy mi už po těch letech přijde úplně ubíjející. Člověk sedí, nic mu to nedá a on v podstatě tomu taky nic nedá... někdo přijde, něco odříká, co si můžu sama přečíst.:)
    Jinak všimla jsem si, že se něco děje, že moc nepřispíváš a nejsi to ty.:) Tak snad bude líp a najdeš něco kreativného, něco co tvé myšlenky povznese.

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  14. Taky se na škole cítím trochu cize. Nejvíc trpím právě tím, že jsem chudý student.. Jsem asi trochu materialistka, ale ke štěstí si občas potřebuji něco koupit a docela mi už dochází peníze, který jsem si vydělala přes léto.. Takže teď trávím večery tím, že hledám brigády a skoro brečím z toho, že si nemůžu vydělávat jako ostatní lidé. A že musím chodit do školy, já studentský život začínám nenávidět.

    eLblog

    OdpovědětVymazat
  15. Tiež občas zažívam podobné pocity. Ćlovek cíti dáky tlak od všade že by mal vedieť za čím si ide atď. Dakedy je ale fajn neriešiť. vypnúť a pochopiť že sme ešte stáe príliš mladé vedieť čo bude. Nádych, výdych a žiť prítomný okamih.
    Ivana xx

    OdpovědětVymazat
  16. Ahoj Domi ♥ Když čtu tvoje články, mám neuvěřitelně zvláštní pocit, protože se s nima naprosto ztotožňuju. Sice ještě nestuduji vejšku, ale škola mě dohání k šílenství tak jako tak. Jsou zvyklí, že pracuji na 110% a jak člověk poleví jen na 100% už je zle. Díky tomu teď ležím doma v posteli s antibiotiky a varováním, že pokud takhle hodlám pokračovat, moje tělo to dál nevydrží. Zrovna jsem v období, kdy bych chtěla hodně, ale zároveň nic. Nechci materiální věci. Chci být srovnaná sama se sebou, mít čas na věci které miluji a zároveň dělat pořádně věci, na kterých závisí má budoucnost, být zdravá, vidět lidi kolem sebe spokojené. Myslím, že zatím to ještě nebylo těžší. Ale všechno tohle se děje z nějakého důvodu. Věřím tomu, že je to proto, aby nás to posílilo. Abychom konečně přišli na odpovědi k našim otázkám. Mimochodem moc držím palce s knížkou. Já jsem svojí první povídku napsala v devíti letech a pořád se mě to drží. A je krásné vidět reakce lidí po tom, co si tvoje dílo přečtou. Drž se svých snů, já ti fandím ♥ A společně to všichni zvládneme :)


    Pauline's Tiny World

    OdpovědětVymazat
  17. Och, dokážem sa tak trochu vcítiť do tvojej kože... alebo skôr hlavy? V poslednej dobe mám veľkú kopu myšlienok a otázok, či robím to, čo robím správne, ako to dopadne, či som šťastná. Niekedy dávnejšie som bola veľký realista, až pesimista.. no potom som si uvedomila, že nechcem žiť život s takými myšlienkami. Uvedomila som si, že chcem byť šťastná a postupne som sa začala sústreďovať na iné - pozitívnejšie stránky bežných dní. Ide to pomaly, ale ide to. A síce stále mám obdobia, keď neviem, čo so životom a chytá má depka. Ale to asi k tomuto celému patrí. Možno ti to pomôže, možno nie... ale robiť niečo je vždy lepšie, než robiť nič. Ak zistíš, že ťa niečo nebaví, vyskúšaš niečo iné. Keď si povieš, že tú knižku napíšeš, tak ju napíšeš. :) Sny si treba plniť. Nakoniec nebudeme ľutovať to, čo sme spravili.. ale to, čo nie.

    OdpovědětVymazat
  18. Já si teprve před půl rokem uvědomila čím jsem, co chci a co mě opravdu baví a bez čeho nedokážu žít. Všechno jsem si urovnala v hlavě a je to úžasné :) je krásná přijít na to čím jsi a co tě dělá šťastnou:)

    OdpovědětVymazat
  19. Takéto myšlienky má snaď raz za čas každý a pred cca mesiacom som bola na tom tak isto ako ty,neboj prejde to a skús sa toľko nebáť,naopak príjmi niečo nové ako výzvu,ktorú sa budeš snažiť čo najlepšie zvládnuť 😊 negatíva tu vždy boli a budú len sa k tomu musíš postaviť a hlavne pozitívne..lebo ako sa hovorí negatívnym myslením nemôžeš mať pozitívny život 💪 držím ti palce a uvidíš,že aj tá spolubývajúca bude fajn 😊

    accessoriesforbeauty.com

    OdpovědětVymazat
  20. Krásny článok! Musím povedať že si veľmi silný človek. Strašne si ma k niečomu inšpirovala a ďakujem ti za to. :)

    annslifea.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  21. Aach je mi to tak ľúto, čo prežívaš, pretože ja toto dobre poznám. Absolutne ti rozumiem. Tiež stále neviem, čo chcem, som síce na strednej škole, ale o chvílu si volíme semináre a ja vôbec neviem čo si dám. Fascinuje ma svet filmov. Ale čo s tým to fakt neviem :(

    ORLLING

    OdpovědětVymazat
  22. Náhodou, je fajn začít tím, že si člověk uvědomí, co aspoň nechce. :D
    Holka, ale jestli tě to uklidní (nečetla jsem si teď komentáře nade mnou), NEJSI v tom sama. Je mi 22. Studuju něco, co mě baví, ale opravdu netuším, jestli jsem ochotná se tím zabývat dál, v budoucnu, v povolání. A o magisterském uvažuju. Taky chci dělat plno věcí, hrát, fotit, kreslit, psát... ale není čas a člověk neví co první. Taky nevím, co chci. Prostě teď je teď a uvidíme. Jen to chce si opravdu každý den najít nějaký moment, pro co stojí za to dýchat. :)

    OdpovědětVymazat
  23. Naopak, tento článek dává velký smysl. Umíš skvěle uspořádat myšlenky. Závidím.
    Teď jen dokazuješ, jak jsi silná. Umíš znovu vstát. A to je důležitý. Je důležitý poznat, co nechceš. Sice je lepší vědět, co chceš, ale vědět, co nechceš je také důležité. A tak to dělám i já. Vyřazuju, co nechci a z toho se snažím rozpoznat co chci. Ne, že by se mi to dařilo, protože stejně vždy skončím zase u "co nechci".
    Je mi líto, co teď prožíváš, ale věřím v to, že se vše v lepší obrátí a i přes dramatický začátek budeš moct na konci roku vzpomínat, jak byl tento rok super. Vážně v to doufám, věřím.
    My jsme tady pro tebe vždy. Jsme taková tvá "rodinka". Jsme jako vítr. Není nás vidět, ale je nás cítit. (Dlouhá cesta 4ever)
    Přeji ti minimálně tak skvělou spolubydlu, jakou mám já! ♥

    OdpovědětVymazat
  24. Moc děkuju za tak krásné komentáře, snad nakonec tenhle rok bude pro nás všechny skvělý :)

    OdpovědětVymazat

Thank you so much for your support ♥

Subscribe